7. Pocity

Z pohledu běžného vědomí se nám zdá, že naše pocity (vjemy, emoce a duševní prožitky) závisí na vnějších okolnostech: z nebezpečí vyvstává strach, z hrubého slova – ublížení, ze spáchané chyby – vina, ze setkání s milovaným – láska, ze «špatného chování» dětí – podráždění atd.

Ale z pohledu Vědomí Tvůrce je vše naopak – v našem vědomí již existují podvědomé (nevědomé, automaticky se spouštějící) programy spouštění těch či oněch pocitů a emocí. Lze je nazvat šablonami cítění. A právě šablony cítění plodí z «kvantové polévky» (přitahují do naší reality) odpovídající okolnosti: strach plodí nebezpečí a hrozby, ublížení – viníka, vina – chyby, stud – důkazy Tvé nicotnosti, hněvivost si najde, na koho se hněvat, nenávist si najde nepřítele atd.

Pocity jsou primární a vnější okolnosti sekundární. Změň své pocity a Ty změníš svou realitu.

Tento mechanismus je velmi úzce spjat jak s mechanismem ztělesňování našich přesvědčení, tak s fyzikou přání. Jedna přesvědčení plodí jedny šablony pocitů, jiná přesvědčení – jiná. Jak jsme již říkali, Víra v

objektivní, nezávisle na nás existující realitu je spojena s prožíváním spousty strachů: strach ze smrti, strach ze života, strach z odsouzení, strach z chyby, strach z konfliktu, strach ze ztráty peněz, strach z nemoci, strach z fyzické a emocionální bolesti, strach ze zítřka, strach ze změn, strach o děti, o jejich budoucnost, strach z nových začátků, strach ze strachu…

V důsledku toho se všechna naše přání soustředí kolem touhy zabezpečit Sebe a své blízké, ochránit je před všemožnými strachy a hrozbami, což je v podmínkách «objektivní reality» z podstaty nemožné. A čím více se snažíme bránit (vydělat více peněz, získat větší kontrolu, moc nad druhými lidmi atd.), tím více máme důvodů k obavám a rozsah hrozeb naopak narůstá. «Čím výše vzlétneš – tím bolestnější je pád».

Víra v to, že my sami svým vědomím tvoříme svou realitu, nás však povzbuzuje, otevírá nám široké možnosti pro inspiraci a tvorbu, zájem o Sebe, aktivuje vášeň hledání a zkoumání Příčiny v Sobě, sebepoznání, dává nám možnost naučit se zapínat právě ty pocity, které chceme prožívat, a posouvá ohnisko pozornosti naší mysli od «vnějšího» přemýšlení a analýzy vnějších událostí k pozorování vnitřních stavů a sebereflexi. Víra v to, že jsme tvůrci ve všech ohledech, nás podněcuje učit se ovládat Sebe samé, postupně oslabovat (a pak zcela vypínat) programy reakce na vnější

podněty, a naopak získávat dovednosti vědomého tvoření svého stavu – živým slovem Pravdy, v modlitbě, meditaci, kázni mysli, vědomém pozorování a proměně svých pocitů až po prožívání Bezpodmínečné Lásky a všech Jejích odstínů: od jemného duševního chvění až po Božskou Milost a Jednotu se vším jsoucím.

Vědomí Tvůrce nám dává takovou svobodu tvořivého sebevyjádření a otevírá nám takové vyhlídky Nejvyššího Potěšení skrze vědomé řízení vlastního stavu, že se naše přání předhánějí v tom, aby nás ponoukala zabývat se pouze tímto: stále hlouběji a šířeji rozvíjet své tvůrčí možnosti, své talenty, poznávat Sebe, osvojovat si stále nové a nové nástroje vědomého tvoření a rozšiřovat arzenál nástrojů práce s vědomím, až dorosteme v celý strom Technologií Vědomí, v podstatě Strom Života, jehož nejsladším plodem se stává Technologie Lásky. Proč Technologie? Protože nyní můžeme spouštět, tvořit Lásku vědomě, řízením svého vědomí. Existují klíčové kroky, jejichž vykonáním získáváme zaručený výsledek. Co je to, ne-li technologie?

Ano, tato technologie, Technologie Lásky, od nás vyžaduje nejprve si osvojit množství pro nás zásadně nových dovedností, «jemné motoriky vědomí Tvůrce» – ukáznit svou mysl přesunutím ohniska pozornosti na pocity, naučit se řídit svůj energetický

stav zastavením úniků a zvýšením přítoku životní energie, dodržovat hygienu vědomí, vědomě volit Víru v dokonalost všeho, co se děje, znovu a znovu si navracet Odpovědnost Tvůrce v jakýchkoli situacích a jakýchkoli okolnostech, získat stálý vnitřní dialog s Vyššími, nadčasovými aspekty svého Já (s Nadvědomím, Jednotnou Duší, Jednotným Duchem, Bohem Otcem-Matkou, Kristovým Vědomím, bohy-předky a bohy-učiteli, se svým Vyšším Já), hledat a nacházet Příčinu všeho dění pouze v Sobě, denně rozvíjet své talenty podle kompasu potěšení a nikoli povinností – zkrátka naučit se žít z Radosti, a ne ze strachu a pocitu dluhu («i odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům») a mnoho a mnoho dalších dovedností vědomí, důležitých a mocných svou vnitřní silou a účinností, avšak velmi lehkých ve vnitřním prožitku – zkrátka skvělých a úžasných – proto to vše zabere nějaký čas, a tak na Sebe na této cestě nebuď příliš přísný a náročný, neboť v konečném důsledku je to vše vyváženo přístupem k Vyšším realitám a Nejvyššímu Potěšení, vlastnímu naší boholidské podstatě – Absolutní Bezpodmínečné Věčné Lásce.

A to nejdůležitější v této Technologii, Technologii Lásky, je to, že můžeme stvořit Lásku, fakticky Živý Ráj, uprostřed jakéhokoli pekla, a pozvednout jakoukoli bolest, utrpení a trápení do jejich nejvyššího potenciálu – v nové a nové

hrany našich talentů a odstínů bezmezné Duhy Božské Lásky.

Tak to dovedou pouze bohové. A my se tomu spolu s Tebou naučíme, Můj milovaný příteli.

Je to v Tvé přirozenosti. Stačí si to jen vroucně přát a vyžádat si to. Vyžádat si svou cestu. Projev svou Božskou vůli k získání svobody Ducha, odhalení Vnitřní pravdy a osvojení dovedností Absolutní Bezpodmínečné Věčné Lásky!

A tedy, pocity jsou primární a vnější okolnosti sekundární, vnější proud událostí jsou pouhé kulisy, v nichž se odhalují šablony cítění, na které jsme zvyklí. Ve vztahu k dosavadnímu spektru pocitů (hněv, ublížení, vina, strach, stud atd.) se tyto šablony cítění často nazývají emočními náboji. Tyto vnitřní emoční náboje se v člověku formují velmi brzy, v dětském a dospívajícím věku – v důsledku prožitých emočních traumat, a v dalším životě se cyklicky reprodukují, znovu a znovu v nás vyvolávajíce tytéž emoce, avšak možná s novými lidmi a v nových životních okolnostech. Kulisy se mění, podstata prožitků zůstává stejná – dokud člověk nezačne hledat a uznávat příčinu všeho dění v Sobě a pouze v Sobě – nezačne se věnovat

sebereflexi, sebepoznání, neobjeví tyto «náboje» a «nezneškodní» je.

A jak se říká v onom vtipu: «psychoterapie zabere pět let». Avšak s Bohem, s Architektem našeho vědomí, tato cesta, cesta uzdravení, zabere pouhé minuty, dokonce okamžiky. Právě pro toto uzdravení, proměnění a transformaci našeho vědomí Boha potřebujeme. Nikoli proto, abychom se neustále potýkali s negativními následky, nýbrž proto, abychom odstranili samotnou příčinu. K tomu má především směřovat naše modlitba:

«Pane, Otče náš, nauč nás ve všem a vždy, ve všech životních okolnostech, hledat příčinu v Sobě a pouze v Sobě – a když ji nalezneme, napravit ji», –

napovídá nám archimandrita Trojicko-sergijevské lávry, otec Kirill (Pavlov), novodobý světec a divotvůrce. A smysl této «nápravy» nespočívá v tom, abychom předělali Sebe, nýbrž v tom, abychom přijetím Příčiny v Sobě, přijetím Odpovědnosti Tvůrce za své výtvory ovládli Sebe samé, vrátili moc Sobě a už ji svou Vírou nikdy nepředávali vnějším objektům, vnějším příčinám, vnějším kulisám, ať už jsou to lidé či «objektivní okolnosti».

Dobrá zpráva – a inspirující součást této vnitřní práce – spočívá v tom, že nakonec

zjišťujeme, že veškerá naše zkušenost je dokonalá a že i tato primární «dětská emoční traumata» neboli, jak říkají psychologové, «kořenové epizody», v nichž se utvořily ty či ony emoční náboje, tam byly vloženy na naše přání, byly námi «naplánovány» předem, našimi vyššími aspekty, naší Božskou podstatou jako zkušenost duše nezbytná pro její zrání a nabytí moudrosti. Celý ten «nedostatek lásky v dětství», o kterém psychologové často hovoří, byl mistrně zrežírován, abychom po projití x-tého množství opakování negativní zkušenosti a nenalezení žádných vnějších řešení obrátili svou pozornost dovnitř a naučili se generovat Lásku, tvořit Ji sami, a neběhali s nataženou rukou a nežebrali o lásku u jiných, stejně chudých jako my – u rodičů, partnerů, manželů, přátel…

Právě ze zkušenosti našeho smyslového prožívání bezmoci, strachů, viny, oddělenosti, utrpení a boje – ze zkušenosti naší duchovní chudoby, studu za vlastní nedokonalost, zotročení všemožnými neřestmi a závislostmi – se rodí touhy po upevnění ducha: touhy po nabytí Nejvyšší Síly, Nejvyšší Svobody, Nejvyšší Vůle, Nejvyšší Moudrosti, Nejvyšší Nebojácnosti, Nejvyššího Potěšení, Jednoty, Celistvosti, Souladu a Lásky – všech těch vlastností, které připisujeme Bohu jakožto Nejvyššímu Potenciálu našeho vývoje. A jak nyní víme, všechna přání jsou již splněna, šlo pouze o to, aby se tato přání v nás zrodila a zesílila. Proto

patří dík všem našim dětským traumatům i všem těžkostem, se kterými jsme se na životní cestě setkali. A právě naše živá smyslová zkušenost, zvláště ta negativní, posloužila k posílení těchto přání. Proto dík i všem našim «negativním» pocitům, které nás donutily obrátit se dovnitř, hledat a nalézt (či přesněji svou Vírou stvořit) Příčinu v Sobě. Tvůrce v Sobě. Boha v Sobě.

«Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je Království nebeské», – praví Kristus v Kázání na hoře.

Chudoba ducha, jsouc námi uvědoměna, v nás plodí odpovídající přání, přání «od opaku». Na druhou stranu, přání jsou již splněna. Zbývá vyžádat si výsledek a plně jej přijmout, pojmout svůj Nejvyšší Potenciál a nazvat Jej jménem. A právě zde přecházíme k vrcholu našeho vědomí, k naší «střeše». Která, mimochodem řečeno, bez takto zásadní přípravy ohledně vědomé volby své Víry, uznání a sladění svých přání a přepsání šablon pocitů – zkrátka bez uznání skutečnosti, že každý z nás (svým vědomím) tvoří svou realitu sám – může snadno «ujet» – v podmínkách současné nestability okolní skutečnosti – pokud by se snad základ budovy našeho vědomí ukázal jako nedostatečně pevný. Základ máme, zdi jsou vystavěny, přecházíme ke střeše…