6. Touhy

Jde o to, že na té nejzákladnější úrovni naší hmotné skutečnosti, na úrovni kvantové fyziky, tedy «kvantové polévky» všech možných variant, se všechny částice tvořící náš hmotný svět rodí (vynořují se z «kvantové polévky») v páru s takzvanými antičásticemi (pramaterií). A tyto antičástice, majíce zápornou hmotnost a nesece v sobě zápornou (co do znaménka) energii, představují fyzické vyjádření našich přání. Tedy všechny částice se rodí v párech: částice-antičástice, což znamená, že vše na tomto světě existuje pouze v páru s přáními, jež tomu odpovídají. A odtud plynou dva ohromující závěry.

První: všechna přání jsou již splněna, jinak to prostě být nemůže, – z hlediska kvantové fyziky se ve chvíli, kdy se rodí přání (antihmota), v páru s ním rodí i hmota (energie), která tomuto přání přesně odpovídá. Nemohou bez sebe jednoduše existovat.

Druhý závěr, vyplývající z prvního: vše, co je ve Tvém světě, je výsledkem Tvých a pouze Tvých přání, nikdo jiný za to «nemůže». Problém je v tom, že my, aniž bychom to věděli (přesněji řečeno věříce v opak, že všeho se dosahuje pouze těžkou prací), my, nevěříce v tuto prostotu, když se v nás objevila nějaká přání, jsme se nezištně vrhali je plnit – bojujíce se

světem, ohýbajíce okolnosti, vynakládajíce na to nesmírně mnoho energie – energie, která již stvořila vše vytoužené, avšak svým puzením k dosahování jsme tuto energii odebírali tomu již stvořenému a mrhali jí na nepotřebné činy, na boj – na vydělávání peněz, na stanovování cílů, na záměry, vytváření plánů a snahu o jejich uskutečnění, na organizování lidí a zdrojů, na kontrolu a dosahování a tak dále.

V důsledku toho jsme ubírali energii přáním již zhmotněným v materii a ona se v naší realitě doslova rozplývala. Místo nich se objevovalo mnoho shonu, mnoho «důležitých» – a k ničemu nevedoucích – záležitostí, chybělo však ztělesnění pravého přání: energie byla promrhána. To zase plodilo mnoho protichůdných přání uvnitř našeho vědomí. Znovu a znovu, stavíce plány a zažívajíce zklamání při pokusech o jejich uskutečnění, jsme v sobě hromadili vnitřní únavu, zášť vůči těm, «kdo nám překáželi», vinu za «vlastní chyby», jimiž jsme vysvětlovali, proč to tentokrát nevyšlo, stud za svou nedostatečnost, strach, že se to znovu nepodaří, a tak dále, z čehož se rodila zcela jiná přání, nesouvisející s původními, pravými přáními naší duše – přání někomu něco dokázat, přání ospravedlnit se, přání potrestat Sebe sama, přání nemít, abychom za to nenesli zodpovědnost, přání lenošit a vůbec nic nedělat, šetříce zbytky energie, přání schovat se přede všemi, ba i přání zemřít, abychom «smyli hanbu»…

A tato podvědomá (tedy námi neuvědomovaná) přání vstupovala do konfliktu se všemi našimi novými počiny. Také ona jako antihmota rodila sobě odpovídající hmotu: spouštěla v našem životě příslušné scénáře – nemocí, dluhů, nesplněných závazků, ztráty pověsti, soudního i trestního stíhání, silového nátlaku, konfliktů, vyřizování účtů, velkého množství citové bolesti, utrpení a v konečném důsledku smrti, a my jsme již museli bojovat nikoli za splnění přání, ale o holé přežití. A ačkoliv jsme všechny tyto procesy ve svém životě spouštěli my sami, zdálo se nám, že se nás snaží zničit jakýsi nepřátelský a nebezpečný svět. A my jsme si chtěli uhájit své, bránit se, pomstít se, zničit «nepřítele», ačkoliv tu kromě nás samotných nikdy žádný nepřítel nebyl.

V důsledku toho se uvnitř nás, v našem vědomí, formovalo množství protichůdných přání, která jako labuť, rak a štika táhla «vůz» naší reality na různé strany.

Co dělat? Je třeba naučit se vypořádat se všemi nahromaděnými vnitřními rozpory a postupně očistit své vědomí od destruktivních vzorců chování a rozhodování, podvědomých programů a protichůdných přání, jež spouštějí programy sebedestrukce a boje se sebou samým. Je třeba uvést v soulad všechny «raky a štiky» s našimi «labutěmi». A naučit se konečně vidět,

že všechna přání jsou již splněna a nevyžadují z naší strany žádné úsilí, přičemž činy potřebujeme pouze pro tvoření, nikoli pro dosahování, neboť touha po tvoření, po spolutvoření jedněch s druhými, jsou samostatná přání naší duše, jež si pod sebe rovněž vytvářejí všechny potřebné podmínky, abychom se mohli projevit jako tvůrci a jako budovatelé – to jsou také pravá přání naší duše, a právě ona vyžadují náš projev, naše jednání, a těmito přáními se rovněž rodí odpovídající energie – energie inspirace, nadšení, tvůrčího vzepětí a impulsů duše ke sjednocení se spřízněnými dušemi, spolutvůrci.

Proto se, můj příteli, nemusíš obávat toho, že když už jsou všechna Tvá přání splněna, nebudeš mít «vůbec co dělat». Naopak, přijmeš-li svá přání jako splněná, osvobodíš se od nutnosti vydělávat, ohýbat realitu, kontrolovat, manipulovat druhými a dosahovat, osvobodíš se – pro ztělesnění pravých přání Tvé duše – pro Tvorbu, Lásku a Spolucítění Mnohotvárné Pravdy – Tvého pravého poslání, jež jediné nás činí šťastnými, neboť odpovídá naší pravé podstatě – a tehdy budeš moci naplnit svůj Nejvyšší Potenciál – jako člověk-tvůrce, jako živý bůh v těle, jako jedinečný projev Jediného Boha, Jediného Života ve Tvé neopakovatelné lidské podobě, ztělesňuje živým příkladem sen o Životě Věčném. Vždyť už

nebudeš mít důvod umírat, jelikož touha po smrti bude Tebou uzdravena a touha po životě, Skutečném Životě, jen zesílí a zhmotní se v realitě Věčného Bytí.

To není žádná pohádka. To je realita. Vždyť všechna Tvá přání jsou již splněna. Jakými přáními je stvořena Tvá nynější realita? Dokážeš je rozpoznat?