15. Efekt pozorovatele

Shrneme-li výše uvedené, lze formulovat takzvaný Efekt Pozorovatele:

Stav vědomí pozorovatele (jeho přesvědčení, víry, touhy, pocity, myšlenky a jazykový obraz světa, který je udržuje) určuje jím pozorovanou realitu.

Různí pozorovatelé mají různou realitu. Obraz světa ukotvený ve vědomí pozorovatele, tedy jeho vzorec vnímání, je vůči realitě primární a určuje ji, a tím i celý jeho, pozorovatelův, život. Pozorovatel je každý z nás, každý člověk, každý nositel vědomí. Změní-li se pozorovateli obraz světa, změní se i jeho realita. Nemá smysl se přít o to, která realita je reálnější nebo který obraz světa je správnější. Má smysl se zabývat pouze tím, zda jsi ve svém obraze světa a jím plozené realitě šťastný, či nikoli.

Různí pozorovatelé mají různou realitu. Proč však přesto vnímáme realitu vcelku podobným způsobem, proč můžeme hovořit o určitých věcech společných pro všechny jako o objektivně existujících, všemi stejně vnímaných, a navíc na tomto základě budovat celý systém společenských vztahů: výrobu, ekonomiku, právo, státní a sociální instituce? Protože máme základní

jazykový obraz světa, kde židle je židle, stůl je stůl, skříň je skříň (ačkoli se státem a ekonomikou je to již složitější). Jazyk nám umožňuje si navzájem rozumět, na něčem se domlouvat a efektivně spolupracovat – dokonce ani ne na úrovni předávání informací, ale na úrovni samotného tvoření kolektivní reality – díky jazyku vyčleňujeme, tedy formujeme, z kvantové polévky všech možných stavů světa srozumitelný obraz naší skutečnosti.

Co však dělat, když náhle zjistíme, že náš obraz světa, náš vzorec vnímání reality, nás nečiní šťastnými? Když jsme kvůli němu nuceni bojovat mezi sebou a s přírodou o vlastní přežití, když trpíme, stonáme a umíráme? Když se naše kolektivní realita stala továrnou na utrpení, do níž dodáváme stále nové a nové generace našich dětí? A navíc jsme na to jako společnost již přistoupili jako na normu a nyní – ve školách a na univerzitách – jednoduše studujeme zákony „objektivní reality“, čímž v podstatě upevňujeme tento obraz nám cizí a ve všech ohledech nebezpečné okolní skutečnosti, kde pokud ne příroda, pak ekonomika, politika, konkurenti, válečný nepřítel, zbraně hromadného ničení, nezdravá strava, lupič, maniak, nemoc, lékařská chyba, špatná vláda, nehoda a stárnutí – nás stejně zabijí? Co s tím vším dělat? Jak změnit svůj obraz světa, svůj vzorec vnímání?

Pro začátek – chtít. Vždyť touhy se na kvantové úrovni naplňují samy. Chtít změnit své víry a přesvědčení ohledně „objektivní, nezávisle na nás existující reality“. Přiznat si pravdu, že jsme rukojmími (čti „otroky“) této Víry, začít nazývat jménem ty pocity, ty emoce, které z této Víry vycházely a obvykle nás ovládaly: přiznat si strachy, křivdy, vinu, hněvivost, stud z vlastní nicotnosti; přiznat si ty touhy, které nás na základě nastavení naší Víry stejně jako emoce ovládaly a přecházely již do kategorie závislostí – obžerství, chtíč, smilstvo, kinománie, vášeň pro podívanou, závislost na penězích a vnějším komfortu, lakota, touha po zisku a požitcích za každou cenu, závislost na kávě, na sladkém, na různých stimulantech a energetických nápojích, touha po nadřazenosti nad ostatními, usilování o moc, věčné hledání viníků a vnějšího nepřítele…

A když Ty uznáš stávající stav věcí za nenormální. Když v Tobě zesílí touha to změnit. Když vyzkoušíš vše – od psychoterapie, afirmací, vizualizací, meditací, metod NLP a motivačních tréninků slavných guru až po transurfing, ayahuascu, houby a správné stanovení záměrů, a… zjistíš, že to vše nefunguje, anebo má omezenou dobu působení a nakonec se obrací ve stejně silné a opačně orientované propady, selhání a emoční vyhoření, pak budeš souhlasit s tím, že by bylo lepší, kdyby Bůh byl, a bylo by lepší, kdyby On byl Tím, kdo nehledá naše uctívání, ale

pomáhá nám samým stát se tvůrci své reality, tedy ovládnout svůj vlastní obraz světa, ovládnout schopnost měnit svůj vzorec vnímání.

Právě k tomu potřebujeme Boha. Ne proto, aby nás chránil před nebezpečími a obdarovával statky, ale aby nás naučil ovládat své vědomí, své vskutku božské vědomí, tvořit svou realitu vědomě. Vždyť my ji stejně tvoříme – každou sekundu, každý okamžik – ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Bůh nás však může naučit, jak to činit vědomě. Bůh nám může pomoci změnit náš vzorec vnímání, vykročit ze stavu oběti do stavu vědomého Tvůrce svého světa.

Zeptáš se, proč to tedy neučinil dříve? Proč nás vůbec odsoudil k této zkušenosti utrpení, strachů a boje o přežití, když to vše byla pouze Víra, Víra v objektivní realitu, a to lze změnit? Vše je velmi prosté, protože On, takový Bůh, prostě neexistoval; připomínám, že Bůh je kolektivní víra a my jako lidstvo jsme takového Boha odnosili a porodili právě v důsledku našich utrpení, strachů a boje o přežití.

Bůh je vrchol evoluce našeho vědomí, Je to Náš Souhrnný Nejvyšší Potenciál. A jak jsme kráčeli po své evoluční cestě, náš Bůh jako kolektivní víra se také vyvíjel – nejprve to byla prostě Vyšší Moc, pak tato Síla rozděluje Sama Sebe vedví a objevuje se Dobro a Zlo, pokušení, hřích,

Zákon a Trest za nesplnění, pak se na jednom z pólů formuje Obraz Všepřitažlivosti, Nejvyšších Božských vlastností a Nejvyššího Potěšení, a nakonec se objevují Božská Láska a Nejvyšší Rozum, natolik Všeobjímající, že Bůh Sám Sebe přináší v oběť, aby nás vykoupil z otroctví (otroctví nezbytného v našem zrání), otroctví duálního vědomí a otroctví hmotné skutečnosti.

Měnili jsme se my – měnila se i naše Víra, měnil se náš Bůh. A nyní nás nejen vykupuje Vlastní Obětí z otroctví dřívější víry, ale učí nás samé být bohy, být Láskou, milovat bezpodmínečně a stvořovat Samotnou Lásku.

Kristus je bodem shody a naším, kolektivní vírou a úsilím svatých vyvzdorovaným způsobem, jak změnit svůj individuální i kolektivní obraz světa, svůj vzorec vnímání. Způsob, jak ovládnout Sebe sama. Náš způsob, jak se stát vědomými tvůrci vesmíru. Celého všehomíra. Samotného Vědomí, jež ze sebe rodí celé stvoření.

To právě znamená být Bohem – tvořit Samo Sebe ze Sebe, tvořit Vědomí z Vědomí. My jsme Kolektivní Bůh. A právě teď se Jím stáváme.

A Kristus, připravuje toto dílo jako Kolektivní Bůh svatých, kteří se zasvětili Jeho stvoření, činí

nás všechny bohy, když nás vykupuje z otroctví dřívějších věr a duální zkušenosti, abychom se mohli stát částečkami Těla Jediného Boha, a pomáhá nám znovu nalézt celistvost, když v nás spojuje póly duálního vědomí – Boha a člověka, Mužské a Ženské, nahoře i dole, minulost i budoucnost – v novém třetím, v Lásce. Lásce, Která nikdy nezačala a nikdy nepřestane být. Lásce Absolutní, Bezpodmínečné, Věčné. V Níž...