Odkud se bere kyslík, který dýcháme?

Stručná odpověď

Oceány dávají velmi velký podíl kyslíku na Zemi. Často se uvádí, že asi polovinu. Zbytek pochází z lesů, trav a dalších rostlin. Jsou to zaokrouhlené popisy, ne přesné účetnictví, ale obraz je jasný: kyslík, který dýcháme, pochází z oceánů, lesů a trav naší vlastní planety.

Pokud jste doufali v jedno místo na mapě, žádné takové není. Zásoba je rozprostřena po celé Zemi a velká část pochází z oceánů, které většina z nás vidí jen zřídka.

Stojí za to říct jasně, čím tento text není. Není to vědecká tabulka. Čísla zde jsou běžné odhady: oceány asi polovina, zbytek z pevninských rostlin. Kdo chce přesná čísla, měl by sáhnout po práci vědců, kteří zkoumají Zemi. My se chceme podělit o obraz, protože obraz se snadno pamatuje a snadno se za něj děkuje.

Dar, který přichází z dálky

Je přirozené představovat si, že kyslík, který dýcháte, pochází ze stromů za vaším oknem. Ty stromy mají význam. Ale atmosféra je neustále promíchávána větry, takže vzduch, který dnes dýcháte, mohl být nedávno nad jiným kontinentem. Kyslík, který vdechujete, nemá adresu. Rozdává se z jedné společné oblohy.

Tady stojí za to se zastavit. Někde je oceán, který možná nikdy neuvidíte, a jsou lesy, které možná nikdy nenavštívíte. Váš dnešní ranní nádech jim možná něco dluží. Z týchž zdrojů čerpá ve stejnou chvíli kolem 8 miliard lidí. Nikdo nepošle účet a nikdo se nemusí ptát.

Představte si to jako společnou domácnost. V domově používá mnoho lidí stejné místnosti, stejnou vodu, stejné teplo a nikdo si nepočítá, kdo co spotřeboval. Země funguje trochu podobně. Je to jeden domov s velmi početnou rodinou, kolem 8 miliard lidí, a vzduch patří k tomu prvnímu, co dává.

Proč si toho tak zřídka všímáme

Všímáme si toho, co chybí, ne toho, co je tu pořád. Dech je tak stálý a tichý, že mizí v pozadí, a mnoho lidí prožije celý den, aniž by na něj jednou pomysleli. Přitom je to první dar dne i poslední a nic od nás nežádá. Zkuste malý test. Až budete příště zaneprázdnění, zeptejte se sami sebe, kdy jste naposledy mysleli na svůj dech. Pokud si nevzpomenete, je to normální a není se čeho bát.

Celé pozvání spočívá ve všimnutí si. Nemusíte v tuto chvíli nic řešit. Stačí vidět, že vám je něco dáváno, znovu a znovu, celý den. Na začátek to stačí.

Co vám může dát poděkování

Vděčnost se zkoumala. Ve studii, kterou v roce 2003 publikovali Emmons a McCullough v časopise Journal of Personality and Social Psychology, uváděli lidé, kteří pravidelně zapisovali, za co jsou vděční, častěji, že se cítí lépe, než lidé v kontrolních skupinách. Studie nebyla o dechu. Dech je ale možná to nejjednodušší, za co lze být vděčný: je tu pořád, je zdarma a nepotřebuje zvláštní příležitost. Poděkování nepotřebuje velká slova. Může být krátké a tiché: děkuji za tento nádech.

Pomalé dýchání je další věc, kterou vědci zkoumali: některé studie ho spojují s pocitem klidu. Zmiňujeme to opatrně a nic neslibujeme. Když se zastavíte, zvolna se nadechnete a pomyslíte na oceány a lesy, uděláte jednoduchou věc, kterou mnoho lidí popisuje jako uklidňující. Tady je malý způsob, jak to zkusit:

• Na okamžik se zastavte a jednou se zvolna nadechněte.
• Pomyslete na oceány, lesy a trávy, které k tomu nádechu přispěly.
• Vydechněte a řekněte děkuji, svými slovy a ve svém jazyce.

Každý nádech je dar z našeho společného domova. Všimnout si ho trvá jednu minutu.