Jaký svět chceme pro své děti?

Obraz, který nosíme v sobě

Představte si svět, který byste chtěli, aby dítě zdědilo. Většina lidí vidí něco takového: lesy, které žijí, města dost tichá, aby bylo slyšet ptáky, a ulice, kudy může dítě jít bez strachu. Vezměme rok 2040 jako bod na obzoru. Není to slib ani předpověď. Nikdo neví, co ten rok přinese. Je to obraz a obraz nám pomáhá vybrat, kterým směrem jít.

Tento text je o tom směru. Neříká, že se svět změní k určitému datu. Zve vás k otázce, která zní velkolepě, a přitom je velmi osobní: jaký svět chceme pro své děti a co je jedna věc, kterou pro něj mohu udělat dnes?

Živé lesy, tichá města, bezpečné děti

Vezměme ten obraz po částech. Živé lesy jsou první, protože lesy jsou blízko našemu dechu. Oceány dávají velmi velký podíl kyslíku na Zemi, často se uvádí asi polovina. Zbytek pochází z lesů, travních porostů a dalších rostlin. Každý nádech dítěte v sobě nese kousek té práce. Živá planeta není abstraktní přání. Je to vzduch v dětských plicích.

Tichá města jsou druhá. Ticho není jen nepřítomnost hluku. Je to místo, kde mají lidé čas všímat si jeden druhého. Bezpečí je třetí. Nejsnáze se řekne a nejobtížněji se buduje. Mnozí lidé cítí, že dítě je klidnější tam, kde dospělí dávají pozor nejen na své děti, ale i jeden na druhého.

Odkud se takový svět bere

Takový svět nepřinese jedno rozhodnutí v jeden den. Skládá se z malých věcí, které lidé dělají znovu a znovu: jak mluvíme se sousedem, za co děkujeme, kam obracíme pozornost. Ten svět se staví z toho, co děláme každý den.

Na Zemi nás je asi 8 miliard. Libovolní dva lidé sdílejí zhruba 99,9 % DNA, což je tvrzení, které ústavy pro výzkum genomu běžně opakují. Sdílený je i vzduch. Větry atmosféru neustále míchají, takže vzduch, který dnes dýcháte, mohl být nedávno nad jiným kontinentem. Dítě na druhé straně planety a vaše vlastní dítě, neteř nebo sousedův syn dýchají z jedné společné oblohy.

Tady je několik malých kroků, kterými můžete začít:

• Jednou denně poděkujte za svůj dech.
• Strávte jednu klidnou minutu s dítětem, mimo obrazovky.
• Všimněte si stromu ve vaší ulici a postůjte u něj chvíli.

Proč začít vděčností

Je namístě ptát se, co má minuta dýchání společného s lesy a dětmi. Nic, pokud od ní čekáme, že zasadí stromy. Něco, pokud se ptáme, co dělá s tím, kdo ji prožívá. Ve studii, kterou v roce 2003 publikovali Emmons a McCullough v časopise Journal of Personality and Social Psychology, uváděli lidé, kteří pravidelně zapisovali, za co jsou vděční, častěji, že se cítí lépe, než kontrolní skupiny. Je to skromný výsledek a neslibujeme víc, než ukazuje.

Mnoho lidí věří, že se vděčnost za dech pomalu mění v péči o místa, odkud dech pochází. To není dokázaný zákon. Je to naděje a rozumný důvod to zkusit.

Svět pro děti je směr, ne předpověď. Jdeme k němu tím, co děláme dnes.